O příspěvku
PDF ke staženíLidské tělo ve vakuu
Abstrakt
V příspěvku jsou popsány fyzikální procesy v lidském těle, je-li vystaveno velmi nízkému tlaku. Hlavní riziko vážného poškození zdraví hrozí zejména expanzí plynu v tělních dutinách a odplynění tekutin. Nedostatek kyslíku způsobí rychlé bezvědomí, včasná resuscitace však může být úspěšná. Text je doplněn návrhem jednoduchých experimentů, které demonstrují popisované jevy.
Úvod
Snad každý shlédl některý sci-fi film, ve kterém se člověk náhle ocitne ve vakuu, zcela nechráněn vzduchotěsným skafandrem. Připomeňme ty snad nejznámější. Ve slavném filmu „2001: Vesmírná odysea“ z roku 1968 hrdina David Bowman úspěšně přestoupí vakuovým prostorem z malé sondy do kosmické lodi, zjevně bez jakýchkoliv následků. Na druhé straně se tvář Arnolda Schwarzeneggera vyhozeného ve filmu „Total Recall“ do řídké atmosféry Marsu děsivě deformuje. Obdobná situace a odlišný výsledek. Jaká rizika hrozí, pokud se člověk ocitne ve velmi nízkém tlaku, či dokonce ve vakuu? Jaké jevy můžeme očekávat?
První pokusy s umísťováním zvířat do vakua spadají již do 17. století (Robert Boyle 1670) [1]. Systematický výzkum začal až v souvislosti s rozvojem letectví a tím vzniklého rizika dekomprese ve velkých výškách. Vedle pokusů se zvířaty byly prováděny i pokusy na dobrovolnících, nikoliv však s umístěním do vakua, ale pouze do zředěného vzduchu, například odpovídajícího nadmořské výšce 12 000 m [2].
Pokud je nechráněné lidské tělo vystaveno velmi nízkému tlaku, je ohroženo na životě ze dvou příčin:
1) změna tlakových sil v souvislosti s poklesem okolního tlaku,
2) absence kyslíku nutného pro dýchání.
Proberme si nyní obě situace podrobněji.
1) Změna tlakových sil
Člověk a vše živé na souši je vystaveno značným tlakovým silám, jež mají původ v existenci atmosférického tlaku. Pro laika je velikost těchto sil překvapivá: na každý cm2 je přibližně rovna tíhové síle jednoho kilogramu, tedy například na plochu dlaně je tlaková síla téměř 100 000 N. Navíc lidské tělo bez problémů snáší i zmnohonásobení této síly, kterému jsou vystaveni potápěči. Hlavní riziko, které je spojeno s potápěním nesouvisí se zvýšením okolního tlaku, ale s procesem, kdy se okolní tlak snižuje. Podobné problémy můžeme očekávat i při snižování tlaku oproti standardnímu atmosférickému, v krajním případě v prostředí vakua.
Expanze plynu
Lidské tkáně a tělní tekutiny jsou velmi málo stlačitelné, podobně jako běžné neorganické kapalné a pevné látky. Tlakové změny proto nejsou doprovázeny významnými změnami objemu, které by mohly vést k poškození živé tkáně. Značný zdrojem rizika však mohou být tělní dutiny naplněné plynem. Plyny při poklesu tlaku expandují a mohou přilehlé tkáně poškodit.
Nejznámějším případem je tzv. plicní barotrauma (prasklá plíce), jež patří mezi nejvíce život ohrožující situace při potápění. Nastane tehdy, pokud se potápěč vynořuje příliš rychle bez dostatečné ventilace, nebo při vynořování zadržuje dech. Expanze plynu může způsobit vážné poškození plic někdy končící i smrtí. Plicní alveoly (sklípky) vydrží přetlak 150 – 200 hPa, tedy maximálně pětinu běžného atmosférického tlaku. Je zřejmé, že míra rizika roste s rychlostí poklesu tlaku. Při potápění je maximální rychlost vynořování stanovena na 20 m/min, při kterém potápěč musí neustále dýchat. K přechodu do vakua nebo velmi zředěného vzduchu může dojít velmi rychle – explozivní dehermetizací kabiny či skafandru. Zde je rozhodující, jakou rychlostí může unikat vzduch z plic. Jsou-li dýchací cesty volné, je rychlost poklesu okolního tlaku, které jsou plíce schopny bez vážnějšího poškození přestát, překvapivě vysoká. Experimenty prokázaly, že za těchto podmínek plíce vydrží pokles tlaku o třetinu běžného atmosférického tlaku během 0,05 s [3]. Vážné nebezpečí hrozí, pokud je znesnadněn volný výstup vzduchu z plic, například zadržováním dechu nebo obličejovou maskou. K lokálnímu poškození plic může dojít, jsou li části dýchacích cest ucpány například hlenovými zátkami.
V lidském těle jsou další dutiny běžně vyplněné plynem. Tlak ve středním uchu je vyrovnáván Eustachovou trubicí, která je lépe propustná při poklesu okolního tlaku, než při jeho nárůstu. Při potápění tedy hrozí středoušní barotrauma více při sestupu do hloubky, než při výstupu k hladině. Při explozivní dekompresi je však riziko perforace bubínku značné. Bolestivé je barotrauma lebečních dutin, ke kterému dochází zejména v případech, kdy je vyrovnání tlaků ztíženo rýmou či alergií. V neposlední řadě je nutné zmínit plynovou náplň žaludku a střev, jejíž expanze může v krajním případě způsobit i destrukci stěn těchto orgánů.
Odplynění a var kapalin
Z předchozího textu zdánlivě vyplývá, že dutiny vyplněné kapalinou nejsou v případě dekomprese zdrojem žádného rizika. To však není správné. Při poklesu tlaku může dojít k odplynění, tedy jevu běžně známého jako dekompresní či kesonová nemoc. Za sníženého tlaku je snížen i bod varu, jehož hodnota může poklesnout po tělesnou teplotu. Ve velkých tepnách je nejmenší hodnota tlaku tzv. diastolický, nebo-li dolní tlak. Běžně dosahuje hodnoty 80 mm rtuťového sloupce, tj.10 000 Pa. Při tomto tlaku vře voda pří 46 ºC, tedy znatelně výše, než je teplota lidského těla[1]. Var v tepnách tedy nehrozí. Jinak je tomu ovšem v žilách, kde může být tlak dokonce záporný (myšleno menší než tlak okolního vzduchu) a riziko varu je reálné. Pokud začne krev v žilách vřít, vytvoří se nejprve malé bublinky plynu, tím dojde ke zvýšení tlaku v cévách a var se zastaví. Cévní stěny přetlak nenaruší, nedosahuje totiž hodnot běžných při práci srdce. Snížením okolního tlaku tedy nedojde k porušení cév, plynové bublinky vzniklé odplyněním či varem však mohou být příčinou embolie s fatálními, i když ne okamžitými následky.
2) Absence kyslíku
Člověk vydrží nedýchat i několik minut. To však neznamená, že je schopen stejnou dobu přežít bez přísunu kyslíku i ve vakuu. Plíce jsou velmi efektivním orgánem pro přenos kyslíku ze vzduchu do krve. Například při intenzivním tělesném cvičení člověk spotřebuje asi 2 000 ml kyslíku za minutu a toto množství musí být plíce schopny přenést. Transport kyslíku v plicních sklípcích je dán rozdílem parciálních tlaků. Za běžných podmínek je parciální tlak ve vzduchu v plicích větší než v krvi, a kyslík difunduje do krve (u oxidu uhličitého je tomu právě naopak). Ve vakuu však vzduch v plicích nemůžeme mít a plíce nyní odčerpávají kyslík z krve. Množství kyslíku v krvi poměrně rychle klesá a přibližně za 10 sekund nastává bezvědomí, kterému však nepředchází pocit dušení[2]. Čas do bezvědomí může být i poloviční, je li člověk ve stresu. Vyplavení adrenalinu totiž spotřebu kyslíku prudce zvyšuje. Přežití člověka závisí na tom, za jak dlouho se obnoví vyšší tlak vzduch a případně kdy bude zahájena resuscitace. Při pokusech na šimpanzech, kteří byli po rychlé dekompresi vystaveni vakuu po dobu trvání do 150 s, byla resuscitace ve všech případech úspěšná a všichni jedinci pokusy přežili [4].
Nehody
Přímé údaje o chování lidského organismu, je-li vystaveno prostředí blízkému vakuu, jsou k dispozici i z malého počtu dosud zaznamenaných nehod. Uvedeme ty nejznámější:
14. prosince 1966 se při testování skafandrů v NASA porušila těsnost přívodní hadice. Postižený technik strávil ve „vakuu“ asi 20 s. Po 10-12 s ztratil vědomí. Následná resuscitace však byla úspěšná a technik nehodu přežil bez jakýchkoliv znatelných následků. Zajímavý je poslední vjem technika před nástupem bezvědomí: vroucí sliny na jazyku.
Při jiné, nedatované příhodě začal postižený při dekompresi slabě pokašlávat a velice rychle upadl do bezvědomí. Zpětné natlakování kabiny trvalo 2–3 minuty. I když resuscitace začala okamžitě poté, nepodařilo se již postiženého oživit. Bezprostřední příčinou smrti bylo akutní srdeční selhání a plicní barotrauma.
29. června 1971 se při návratu kosmické lodi Sojuz 11 vyrovnávací ventil chybně otevřel již ve výšce 168 km. Všichni tři kosmonauti zahynuli, ale jejich těla nebyla zjevně poškozena nějakou vnitřní expanzí.
16. srpna 1960 se Josephu Kittingerovi při výstupu stratosférickým balónem porušila těsnost rukavice. Dle jeho líčení se „ruka nafoukla na dvojnásobek“. Přes bolest Kittinger pokračoval až do výše 31,3 km, odkud seskočil padákem. Po návratu se vše vrátilo do normálu a nehoda neměla žádné pozdní následky[3].
Doprovodné experimenty
Pomůcky: vývěva s recipientem, Erlenmeyerovy baňky o objemu cca 150ml, nafukovací balónky a větší nádoba s vodou.
Pokus č. 1: Expanze plynu za sníženého tlaku
Navlékneme nenafouknutý balónek na hrdlo Erlenmeyerovy baňky, umístíme pod recipient a čerpáme. Balónek se „nafukuje“. Pokus demonstruje expanzi plynem naplněných dutin v lidském těle.
Pokus č. 2: Odplyněná voda za sníženého tlaku.
Nyní naplníme systém baňka+balónek co nejlépe odplyněnou vodou. Použijeme následující postup: Odplyněnou vodu získáme převařením obyčejné vody, kterou ještě horkou nalijeme do nádoby – PET láhve. Nádobu zcela naplníme a uzavřeme zátkou[4]. Po vychladnutí naplníme baňku odplyněnou vodou až po hrdlo. Baňku vložíme do větší nádoby s vodou a postavíme na dno. Pod hladinu vody v nádobě ponoříme nenafouknutý balónek a důkladným promnutím mezi prsty odstraníme z balónku všechen vzduch. Poté, stále pod vodou, natáhneme balónek na hrdlo baňky. Tak zajistíme, že uvnitř systému baňka+balónek nebude žádný plyn, který by ovlivnil průběh experimentu.
Baňku s balónkem vytáhneme z vody a osušíme[5]. Umístíme pod recipient. Při čerpání pozorujeme jen minimální, či dokonce žádnou změnu objemu balónku. Pokus demonstruje nezávislost objemu kapaliny na tlaku[6].
Pokus č. 3: Sycená minerálka za sníženého tlaku.
Baňku naplníme sycenou minerálkou a pod vodou uzavřeme balónkem výše uvedeným postupem. Při čerpání minerálka v baňce bouřlivě „vře“ (uvolňuje se z ní rozpuštěný oxid uhličitý) a balónek se rychle nafukuje. Po zavzdušnění recipientu zůstává na rozdíl od pokusu č. 1 balónek stále částečně nafouknutý, jeho objem je zvětšený o objem vyloučeného plynu. Pokus demonstruje vznik dekompresní (kesonové) nemoci.
Závěr
Člověk může krátké vystavení do prostředí vakua přežít. Prvních asi 10 sekund při vědomí a další minutu či dvě po následné resuscitaci. Scéna z filmu 2001: Vesmírná odysea není vyloučena, zatímco nafukování obličeje ve filmu Total Recall je zřejmě jen fikcí. Vždy by však expozice vakuem byla velmi riskantní a možné poškození lidského těla by záviselo na momentálním stavu organismu, rychlosti a délce trvání dekomprese a také připravenosti člověka na vstup do vakua.
Literatura
[1] Boyle, R.: New pneumatical experiments about respiration. Philosophical Transactions 1670, 5, 2011.
[2] Hitchcock F. A. et al.: Tolerance of normal man to explosive decompression. J. Appl. Physiol. 1948, 1, 153.
[3] Ernsting, J.: Present and Future Compromises in Altitude Protection in Combat Aircraft. http://ftp.rta.nato.int/public//PubFullText/RTO/MP/RTO-MP-062///MP-062-$KN1.pdf
[4] Koestler, a. G.: Fyzika. The effect on the chimpanzee of rapid decompression to a near vacuum. http://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/19650027167_1965027167.pdf
[5] Další informace lze nalézt např. na: http://www.aquatic7.cz/medicina7.html, http://www.distantworlds.wz.cz/DisWorlds1-2/Zivot/Meze.htm, http://www.aerospaceweb.org/question/atmosphere/q0291.shtml, http://www.geoffreylandis.com/vacuum.html,
[1] Krev není voda, ale teplota varu vody a krve se od sebe příliš neliší.
[2] Pocit dušení je důsledkem zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v krvi, nikoliv nedostatkem kyslíku. Ve vakuu je oxid uhličitý z krve dobře odstraňován a k pocitu dušení tedy nedojde.
[3] Dodnes drží Joseph Kittinger světový rekord ve výšce parašutistického seskoku a rekord v rychlosti volného pádu. Tento příklad se podstatně liší od tří předchozích. Zde podlehla dekompresi pouze část těla, což znamená, že tlak krve zůstával blízký atmosférickému tlaku. Proto byly cévy v ruce bolestivě namáhány velkým přetlakem na rozdíl od případů, kdy bylo v nízkém tlaku celé tělo.
[4] Pokud při nalévání máme PET láhev téměř zcela ponořenu ve studené vodě, nedojde k její deformaci vysokou teplotou.
[5] Pro běžnou rotační vývěvu je čerpání vodních par velmi škodlivé. Osušení baňky je nepodstatné pro vlastní průběh experimentu, ale jen chrání vývěvu před zavlhčením.
[6] Obvykle se balónek i v tomto případě trochu nafoukne. Příčinou je vyloučení zbytkového rozpuštěného plynu a nelze vyloučit ani počínající var. Nikdy však nedojde k pokračování varu, jak by bylo možné očekávat. Přetlak vytvořený stěnou pružného balónku dalšímu varu zamezí. Podobně i stěny lidských cév zabrání varu krve.