Demonstrace skládání barev

Zdeněk Navrátil

Úvod

Studenti středních škol si často stěžují na nezáživnost, nezajímavost a matematickou obtížnost výuky fyziky. Pomiňme otázku, z jaké části je tento postoj způsoben skutečně fyzikou samotnou a reálnou náplní jejích vyučovacích hodin a z jaké části nezájmem studentů o přírodovědné obory a o vzdělání vůbec. V každém případě je však potřebné vzbudit zájem o probíraná témata. Je proto žádoucí, a ve fyzice tuto možnost máme, doplnit výklad názornými a poutavými experimenty, které studenty zaujmou nejen svou podstatou, ale i návazností na další obory.

V případě optických experimentů je tento požadavek poměrně dobře splnitelný. Rozklad světla na jeho spektrum, srovnávání různých zdrojů světla podle spektrálního složení a míchání barev opětovným skládáním různých částí spektra jsou poutavé pokusy i pro laické publikum. Experimenty lze navíc komentovat i z hlediska použitého detektoru – lidského oka – a provázat tak výuku fyziky s biologií. Využitím nejmodernějších technologií ve výuce – osobního počítače a datového projektoru jako „spektrálně laditelného“ zdroje světla – je lze přiblížit také zájemcům o výpočetní techniku.

Barva světla

Lidské oko je citlivé na elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami cca 380 – 760 nm. Černobílé (tzv. skotopické) vidění za nízkého osvětlení zprostředkovávají světločivé buňky nazývané tyčinky, za barevné (tzv. fotopické) vidění jsou odpovědné světločivé buňky nazývané čípky. Spektrální citlivost lidského oka, přesněji světelná účinnost monochromatického záření při vidění tyčinkami nebo čípky, je zobrazena na obr. 1. Tato závislost však pouze ovlivňuje množství světla, které může produkovat světelný zdroj na různých vlnových délkách. Je proto spojena s fotometrickými veličinami jako světelný tok nebo svítivost zdroje, neposkytuje tedy informaci o barvě světla.

Definice barvy je komplikovaný problém, který může být nahlížen z pohledu fyziky, fyziologie nebo psychologie. Ve fyzice proto většinou místo o barvě světla mluvíme o chromatičnosti světla [1]; barvu předmětů označujeme termínem kolorita. Protože v lidském oku nalezneme tři různé typy čípků s různou spektrální citlivostí, z jejichž signálů je barva určována, zavádí se také tři trichromatičtí členitelé , , (viz obr. 2) [1,2]. Ti udávají, jak je spektrální zářivý tok (energie o určité vlnové délce vyzářená zdrojem za jednotku času) rozdělen do tří trichromatických souřadnic X, Y a Z[2]:

Získaná trojice souřadnic X, Y, Z však obsahuje informaci nejen o chromatičnosti světla, ale i o jeho intenzitě. Normováním

se z původně třídimenzionálního prostoru XYZ omezíme jen na rovinu danou rovnicí x y z = 1. Pro popis chromatičnosti tedy stačí používat pouze dvě souřadnice x a y. Sestrojíme-li graf, ve kterém bod popsaný souřadnicemi x, y vykreslíme barvou danou těmito hodnotami, získáme známý chromatický diagram CIE 1931 (viz obr. 3). V něm jsou okraje „podkovy“ dány sytými spektrálně čistými barvami, jejichž skládáním obdržíme barvy ležící mezi nimi. Kromě souřadnic x, y existují i jiné systémy souřadnic, které regulují jisté nedostatky diagramu CIE 1931. Místo nich se však raději krátce zmiňme o systému RGB. Zvolíme-li si v diagramu CIE 1931 tři základní barvy, tzv. gamut (který je dán např. luminofory nebo barevnými filtry, které zařízení používá), můžeme z nich namíchat pouze ty barvy, které leží v trojúhelníku s vrcholy popsanými těmito barvami. Ve výpočetní technice je chromaticita nejčastěji kódována právě pomocí trojice červené (Red), zelené (Green) a modré (Blue) barvy.

Experimenty

K demonstraci skládání barev ve výuce fyziky na střední škole lze použít různé pomůcky, od nejjednodušších až po nejdokonalejší. V následujícím textu se zmíníme pouze o některých.

• Mezi nejjednodušší pomůcky patří rotující kotouč, jehož plocha je rozdělena na tři barevné výseče, realizované barevnými papíry. Změnou poměru velikosti ploch příslušných jednotlivým barvám lze snadno měnit výslednou barvu, vnímanou lidským okem díky setrvačnosti vidění. Nevýhodou této pomůcky je, že demonstrujeme spíše koloritu než chromaticitu světla, což se projevuje světelně málo intenzivním jevem.

• Tento nedostatek rotujícího kotouče lze odstranit, použijeme-li reflexní barevné papíry a kotouč osvítíme zdrojem bezpečného UVA záření (např. rtuťovou výbojkou opatřenou Woodovým sklem, která produkuje pouze záření o vlnové délce cca 366 – 367 nm). Luminiscence reflexních barev způsobuje, že se papír chová jako vlastní zdroj světla, a protože osvětlení UV výbojkou je nulové, pozorujeme chromaticitu světla. Pozitivní je velmi výrazný efekt (ovšem v zatemněné místnosti).

• Další možností vylepšení rotujícího kotouče představuje nanesení klasických luminoforů, používaných v osvětlovací technice, na jednotlivé výseče kotouče. U nich se však předpokládá excitace krátkovlnným UV zářením (cca 253 nm), které má germicidní účinky a je pro lidské zdraví škodlivé. Navíc samotné luminofory mohou být jedovaté, a proto jejich použití nelze pro běžné demonstrace doporučit.

• Skládání barev lze snadno demonstrovat také pomocí tří barevných žárovek, které např. současně osvětlují bílou plochu. Zvlášť výhodné uspořádáni experimentu je takové, při kterém lze zastínit vždy světlo z jedné žárovky. Potom je možné místo původně bílého osvětlení pozorovat osvětlení v doplňkových barvách.

• Velmi názornou demonstraci skládání barev lze uskutečnit použitím osobního počítače a datového projektoru, který je v současnosti častým vybavením učeben. Datový projektor, na nějž je kladen požadavek vysokého světelného toku, je v současnosti často osazován moderní vysokotlakou rtuťovou výbojkou typu UHP (Ultra High Performance lamp), která poskytuje bílé světlo. Spektrum UHP výbojky je čarové, avšak díky vysokému tlaku ve výboji jsou spektrální čáry značně rozšířeny [3]. Chromatičnost vystupujícího světla je měněna pomocí barevných filtrů, které mohou být pevné (LCD projektory a tříčipové DLP projektory) nebo mohou být, podobně jako u předešlých experimentů, uloženy na rotujícím kotouči (jednočipový DLP projektor). RGB souřadnice vystupujícího světla lze snadno nastavit v počítači např. volbou barvy pozadí snímku v prezentaci (rovněž v RGB reprezentaci). Na rozdíl od předešlých experimentů však můžeme datový projektor použít jako zdroj světla. Je proto možné a současně velmi přínosné, ukážeme-li současně (např. rozkladem pomocí optického hranolu či optické difrakční mřížky)  kromě výsledné barvy světla i jeho spektrum. Můžeme tak pozorovat, jaké spektrální čáry rtuti se použijí pro zobrazení primárních RGB barev, jejich doplňkových barev, bílého světla nebo také např. fialové-purpurové barvy, která sama není spektrální barvou (viz obr. 4).

Literatura

[1]  CIE 1931 color space. (2006, August 1). In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Dostupné 20. srpna 2006.

[2] Habel, J. Osvětlování. Skriptum ČVUT. Praha 1995.

[3]  Derra, G. et al. (2005). UHP lamp systems for projection applications. J. Phys. D. 38, 2995.

^[1] Chromatičnost navíc neobsahuje údaj o jasnosti barvy.

^[2] Za povšimnutí stojí, že členitel odpovídá světelné účinnosti monochromatického záření při fotopickém vidění.