Popsané pokusy mají společné téma – magnetismus. Prvních pět má kromě toho společného autora – bývalého, dnes již zemřelého technika katedry obecné fyziky – pana Kalaše. Na několik z popsaných principů bylo uděleno autorské osvědčení.
Na permanentním magnetu jsou z kuprextitu vytvořené koleje ve tvaru dvou mezikruží. Ke kolejím je připojena plochá baterie a po kolejích vytrvale krouží model vláčku, tvořený jedinou mosaznou nápravou – obr. 1. Pokusem tak demonstrujeme Lorentzovu sílu: ojnicí nápravy protéká proud kolmo k indukčním čarám, proto na ni působí síla, která jej stále pohání vpřed. Zjistíme-li magnetkou orientaci magnetu, můžeme demonstrovat i platnost pravidla levé ruky.
Obr. 1
Dalším pokusem, který kromě demonstrace Lorentzovy síly ukazuje i směr proudu uvnitř zdroje, je experiment s elektrolytickým motorem. Na válcovém magnetu je umístěna kádinka s malým množstvím roztoku kyseliny sírové (v koncentraci pro olověné akumulátory). Na kyselině plave loďka ve tvaru nízkého válce, kterou můžeme vytvořit například ze dna plastové láhve. Na dně loďky je nalepeno měděné mezikruží, v jehož středu je vletován zinkový kotouč (obr. 2). Při ponoření loďky do kyseliny tak uzavřeme zkratovaný obvod s Voltovým článkem. Vnějším obvodem tohoto článku je zkrat mezi měděným mezikružím a zinkovým kotoučem. Protože měď je kladným pólem Voltova článku, proud v kovovém dnu loďky směřuje od krajů do středu. V elektrolytu protéká proud opačným směrem, od středu (Zn) k okraji (Cu). Pokud je horní strana magnetu severním pólem, roztáčí Lorentzova síla loďku ve směru proti pohybu hodinových ručiček (při pohledu shora), elektrolyt se roztáčí opačným směrem – ve směru pohybu hodinových ručiček. Směr pohybu elektrolytu zjistíme podle pohybu drobných nečistot, které se do elektrolytu uvolňují z elektrod.
Obr. 2
Poznámka: Vzhledem k nehomogenitě pole permanentního magnetu jsou na vnitřní straně dna loďky nalepeny kousky magnetofonového pásku, které zajišťují stabilní polohu loďky uprostřed kádinky.
Látka feromagnetická se mění v látku paramagnetickou při teplotě, která je pro každé feromagnetikum jiná a které se říká Curieův bod. Jestliže máme k dispozici feromagnetický drát s nízkou Curieovou teplotou, můžeme zkonstruovat motor, který bude popsanou vlastnost feromagnetik názorně demonstrovat. Drát je naletován na obvodu kotouče (obr. 3), který se může otáčet kolem svislé osy hřídele uloženého v hrotových ložiscích. V blízkosti drátu je umístěn permanentní magnet, v jehož blízkosti je drát zahříván kahanem. Zahřeje-li se drát nad Curieův bod, přitahuje magnet více část drátu na opačné straně, než je umístěn kahan a kotouč se pootočí. Při dostatečně silném kahanu lze při použití kvalitních ložisek dosáhnout plynulého otáčení.
Obr. 3
Feromagnetiky s nízkým Curieovým bodem jsou i některé odporové slitiny. Toho je možné využít u patrně nejjednoduššího přerušovače elektrického proudu. Pružný odporový drát je umístěn na držáku a na konci opatřen kvalitním kontaktem. Klidová poloha drátu je v pozici přerušeného kontaktu (obr. 4). Když se do podstavce držáku zasune permanentní magnet, drát, který je feromagnetický, se přitáhne k magnetu a spojí tak kontakty. Obvodem bude protékat proud, který rozsvítí žárovku a zároveň ohřívá odporový drát. Vzroste-li teplota drátu nad jeho Curieův bod, drát přestane být přitahován k magnetu a pružností se vrátí do klidové polohy, kontakty se přeruší. Drátem neprotéká proud, proto chladne. Klesne-li teplota pod Curieův bod, drát se opět přitáhne k magnetu a celý děj se opakuje.
Obr. 4
Na podobném principu jako přerušovač z předchozího pokusu pracuje i kyvadlo poháněné plynem (obr. 5). Kyvadlo má na konci kousek drátu s nízkým Curieovým bodem. Během jednoho kmitu se drát dostatečně ochladí na to, aby byl přitahován permanentním magnetem. V jeho blízkosti však hoří plynový plamen, proto se drát ohřeje nad Curieův bod a při zpětném kyvu se pohybuje volně. Protože síla magnetu působí pouze v jednom směru pohybu, dodává kyvadlu energii potřebnou k netlumeným kmitům.
Obr. 5
Informace všech druhů (text, řeč, hudba, nehybný i pohyblivý obraz, programy počítačů, soubory dat, apod.) se dnes přenášejí a zpracovávají ve formě signálů. Nejčastějšími fyzikálními veličinami, používanými jako signály, jsou elektrické napětí, elektrický proud, intenzita světla, intenzita nebo frekvence elektromagnetického vlnění. Pro uchování informace přenášené signálem jsou vhodné veličiny magnetické, mechanické a optické.
Dnes se nejčastěji používá magnetického záznamu analogového i digitálního signálu. Přestože je magnetický záznam již běžnou součástí života, žáci základních ani středních škol se s principem této metody prakticky neseznamují. Pochopení základních jevů, uplatňovaných při magnetickém záznamu a reprodukci (snímání), je přitom poměrně snadné a je v možnostech dětí i na základní škole.
Potřebnými pomůckami k následujícím pokusům jsou: ocelové měřítko nebo pásmo, tyčový magnet, magnetická střelka (kompas), cívky 600 a 12 000 závitů ze soupravy rozkladného transformátoru, přímé jádro do těchto cívek, zdroj malého střídavého napětí (školní transformátor, zvonkový transformátor apod.) a galvanoměr nebo měřidlo s velkou citlivostí a nulou uprostřed.
Ocelové měřítko představuje v pokusech magnetický nosič – pásek. Ten je možno „nahrát” potíráním v příčném směru permanentním tyčovým magnetem tak, že střídavě magnetujeme opačnými konci oblasti na měřítku. Samozřejmě, že by bylo možné se více přiblížit realitě tím, že by se pásek zmagnetoval posunováním přes čelo jádra cívky, ve které bychom přepínali polaritu proudu, „záznam“ magnetem je však názornější a poutavější. Způsob provedení pokusu je patrný z obr. 6.
O trvalosti záznamu se můžeme přesvědčit magnetickou střelkou, kterou posouváme podél zmagnetovaného měřítka. K jednotlivým oblastem měřítka se střídavě přitahuje jižní a severní pól magnetky. Je přitom vhodné si jednotlivé oblasti označit popisovačem písmeny S a J. Uspořádání pokusu je patrné z obr. 7.
Obr. 6 (nahoře) a 7 (dole)
Informaci, zaznamenanou na pásku, je nyní možné snímat („přehrávat”). Měřítkem pohybujeme pomalu přes čelo jádra vloženého do cívky 12 000 závitů, která je připojena k měřidlu. Je-li měřicí přístroj dostatečně citlivý, zjistíme, že každý průchod od S k J indukuje v cívce proud jednoho směru, průchod od J k S proud opačného směru. Optimálním přístrojem k tomuto pokusu, který je zobrazen na obr. 8, je elektronický demonstrační voltmetr s rozsahem -150 mV až +150 mV. V případě nouze stačí i ručkový mikroampérmetr s rozsahem -50 μA až +50 μA. Použijeme-li k zmagnetování velmi silného permanentního magnetu (feritového), je možné pozorovat výchylky i na školním demonstračním přístroji s rozsahem -2 mA až 2 mA. Cívku 12 000 závitů je pak vhodné nahradit cívkou s 1 200 závity.
Obr. 8
Záznam lze smazat protažením měřítka cívkou 600 závitů, která je připojena k zdroji malého střídavého napětí (6 V, 50 Hz) – obr. 9. O smazání záznamu je možné se přesvědčit jednak magnetickou střelkou, jednak „přehráním” na cívce 12 000 závitů.
Obr. 9
Volbou různých rychlostí posunování měřítka při snímání lze ukázat závislost velikosti indukovaného napětí na rychlosti změny magnetického toku a dokázat tím, že magnetická hlava je rychlostní magnetoelektrický měnič. V zájmovém kolektivu toho pak lze využít k odůvodnění nutnosti používání kmitočtových korekcí při snímání. Volbou menších vzdáleností zmagnetovaných oblastí na měřítku je také možné ukázat hranici hustoty záznamu a odůvodnit vliv záznamové rychlosti na kvalitu elektroakustického signálu.